Všichni pozorovatelé se shodují, že svět po pandemii bude jiný než byl před ní a také je shoda na některých základních trendech této změny.
Dále se bude urychlovat digitalizace ekonomiky, v mnohem větší míře se bude využívat práce z domu, což sníží poptávka po kancelářských prostorách a částečně odbřemení veřejnou dopravu. Zvýší se nároky na systémy veřejného zdravotnictví, krizový management, nouzové zásoby a informační systémy. Bude poptávka po snížení rizika přerušení tovarových toků v dodavatelských řetězcích, které narostlo a znovu může růst nejen v důsledku pandemie, ale také v souvislosti s rostoucím geopolitickým napětím mezi Západem a Čínou. Výsledkem bude zkrácení dodavatelských řetězců přesunem výroby do bližšího zahraničí (Nearshoring). Dodavatelsko – odběratelské vztahy se zásadně změní iv souvislosti s ambiciózními cíli EU v oblasti ekologické udržitelnosti, které povedou k potřebě zavádění uhlíkových cel na dovoz zboží do EU. Bez nich by evropští výrobci nemohli ani teoreticky přežít v konkurenci s výrobci z ostatních zemí, které budou mít mnohem nižší ekologické standardy.
V tomto smyslu je důraz EU a EK na digitalizaci a ekologizaci zcela pochopitelný a správný, problém je však podle mého názoru v tom, jak budou peníze vyčleněné na tyto priority ve fondu obnovy spojené s potřebnými reformami, které mají zajistit nejen ekologickou, ale i ekonomickou udržitelnost. S reformami, které zajistí dvě nezbytné věci. Za prvé, aby se dále nezvyšovala divergence (tedy rozdíly) v konkurenceschopnosti mezi jednotlivými zeměmi EU (a zejména eurozóny) a zadruhé, aby EU jako celek nezaostávala v konkurenceschopnosti za USA a jihovýchodní Asií.
Většinu práce v této oblasti však nemůže udělat Brusel, musí ji udělat vlády členských zemí EU, a to zejména vlády těch zemí, které v konkurenceschopnosti zaostávají. A vedle zemích jihu EU mezi ně bohužel patří „díky“ promarněn rokem se Směrem i Slovensko.
Dá se to říci i tak, že zvládnutí nových výzev, které s sebou přinese postpandemická doba bude náročné pro všechny, pro nás (a nám podobných) to však bude ještě náročnější. Už i před pandemií jsme byli učebnicovým příkladem ekonomiky, která to má našlápnuto do tzv. pasti středních příjmů, a to zejména tím, že postupně ztrácíme konkurenceschopnost v průmyslové masové velkovýrobě a neděláme nic proto, abychom tuto přetvořili na ekonomiku taženou inovacemi. Dnes k tomu třeba přičíst nové výzvy spojené se změnami postpandemického světa.
Naše situace mi připomíná běžce přes překážky, který nedostatečně trénuje a má špatnou životosprávu, v důsledku čehož stále více zaostává za svými soupeři. Chce vstoupit do sebe, začít poctivě trénovat a změnit životosprávu, ale tehdy se změní pravidla a výška překážek se značně zvýší. To samozřejmě neznamená, že náš běžec nemůže znovu přiblížit k těm nejlepším. Může, jen to bude mnohem těžší a bude to vyžadovat mnohem více úsilí, vůle a odvahy.
