Cestování bratislavskou MHD je podle mě seriál na pokračování. Všímám si obyčejné příběhy, kdy se přesouvám z místa na místo. Některé jsou veselé, jiné ani ne. Začala jsem ještě před pandemií a toto je šestnáctý.
Nastoupila jsem do tramvaje na mé obvyklé trase směrem do města. Celkem jsem se potěšila, neboť nebyla plná, ale všechny „jednotky“ byly obsazeny. Proběhla jsem ji jen tak očima, ale nevypadalo to na extra materiál pro mé příběhy. Ne, že bych musela sedět, ale uvelebila jsem se na jedno ze čtyř sedadel. Ani nevím jak, ale vzpomněla jsem si na vtip, který mi ráno ve fitku mluvil kamarád. Vtip nebyl až takový směšný, ale my jsme se na něm bavili, jako kdyby šlo o nejlepší jaký jsme slyšeli. No a to byl konec mého nezúčastněného výrazu obličeje. Koutky se mi nezadržitelně zvedaly nahoru. Chtěla jsem to zastavit, protože jsem nechtěla vypadat jako blázen, ale čím víc jsem se soustředila, tím více jsem se smála. V jeden moment se mi pohled setkal s nízkým asymetrickým mužem s kulatými očima, malými našpulenými ústy a asi tak třemi vlasy, které byly obaleny gelem. Aby bylo jasné, na hlavě měl gel a jako ozdobu tři vlasy. Dobře, tak tři prameny, ale gel dominoval. Věděla jsem, že je to „průšvih“, ale smát jsem se nevěděla přestat. Malý asymetrický muž hned jakoby povyrostl a rozhodne se vydal směrem ke mně. Sedl si na sedadlo do kříže naproti mně a očividně měl pocit, že je elegantní.
„I vy jste cítili tu energii?“ Nadzvedl sebevědomě obočí a vycenil na mě asi tak milion malých ohlodaných zubů. Vypadal jako karikatura piraně, nebo lépe krokodýla.
Na chvíli jsem se uklidnila, ale koutky úst se mi stále zvedaly vzhůru.
„Ne … nic jsem necítila.“
Malý asymetrický muž se nenechal odradit.
„Ale překvapilo vás, že jsem se vám promluvil?“
„To mě tedy překvapilo …“, povzdechla jsem si a začala jsem soustředěně dívat do mobilu.
„Samozřejmě, máte mobil … tak mi můžete dát vaše číslo“, pousmál se malý asymetrický muž a nastavil si kontakty ve svém mobilu. Tramvaj zastavila a nastoupili další lidé. Asymetrický muž nic nezmohl a přisedli si k nám dvě dámy ve středním věku. Dáma s krátkými vlasy vedle mě povzdychla směrem k dáme v čepici.
„Tento týden je týden zlomených kostí. Předevčírem si zlomila ruku Anka Malinová. „
„A nebyla ona nemocná? Vždyť byla PN „, podivila se dáma v čepici.
„Byla nemocná, ale asi ne dost, protože vyšla na balkon a zlomila si ruku“, odvětila dáma s krátkými vlasy a pokračovala, „Viktorova žena má také zlomenou ruku. A už ji dvakrát operovali. „
„A ta si zlomila ruku tuším když lyžovalo“, řekla dáma v čepici.
„Ne, už nelyžovali, zlomila si ji na cestě k autu“, opravila ji dáma s krátkými vlasy.
Malý asymetrický muž mě hypnotizoval očima s mobilem v pohotovosti a neustále čeřil svých milión ohlodaných zubů, jakoby měl přímo úsměv z reklamy.
„Slečno, já stále čekám, i když tyto panie nám narušily tu energizující harmonii. Říkám věci na rovinu. Proto mi dejte to číslo. „
Dáma s krátkými vlasy se na mě podívala.
„Nevěděli jsme, že jste spolu, můžeme se povyněňovat.“
„Nejsme spolu, takto je to výborné“, odvětila jsem jí hystericky. Dámy si vyměnili nechápavé pohledy a malému asymetrickému muži začalo škubat pod okem.
„Takže vy mi odmítáte dát vaše číslo?“
Nic jsem neřekla a cítila jsem se dost trapně, protože na mou odpověď čekaly i obě dámy. Všichni tři na mě upřeně hleděli. Čekala jsem, že se začnou vyprávět dále o tom, kdo si co zlomil, ale ne. Nadechla jsem se a rychle jsem odpověděla.
„Nedám!“
Malý asymetrický muž se zatvářil, jako kdybych si propásla životní šanci a sevřel malé rty.
„Tak já tedy vystupuji, druhá šance už nebude.“
Pokrčila jsem rameny, načež malý asymetrický muž vstal a odešel. Dámy se zatvárili zklamaně, protože „zásnuby“ se nekonaly a propásla jsem si „životní šanci“. Začali rozebírat receptury z jejich jídelny v práci. Teprve když se za malým asymetrickým mužem zavřely dveře, vydechla jsem si.
